Kouřim - história a legendy

 Historický skvost - KOUŘIM

Kouřim je malé mestečko zapadnuté niekde na pol ceste medzi Prahou a Kutnou Horou. Dnešné hlavné dopravné ťahy sa mu zďaleka vyhýbajú a tak mnohí ani netušia, že nějaká Kouřim existuje. Ale kedysi to bolo úplne inak. Kouřim ležala na dôležitej križovatke ciest z Prahy na východ (do Kutnej Hory) a zo severu (z Nymburka a Poděbrad) na juh k Sázave (Sázavskému kláštoru). Z tohoto obdobia sa tu dochovali niektoré unikátne pamiatky, ako sú napr. chrám sv. Štefana, zvonica s opačne zavesenými zvonmi a mestské hradby s poslednou zachovalou bránou. Jediná kvalitná webová stránka, kde sa dozviete viac je www.kourim.info. Niektoré pasáže v tomto článku sú pre zaujímavosť opäť napísané dvojjazyčne - slovensky a česky.

Aj keď sa to zdiaľky nezdá - Kouřim je historickým skvostom a stojí zato sa tam pozrieť.

Posledná zachovaná mestská brána - Pražská (zo severu)

 Arcidekanský chrám sv. Štefana (SK)

Patrí medzi najhodnotnejšie stavby stredovekej cirkevnej architektúry českých zemí a strednej Európy. Bol postavený z iniciatívy českého kráľa Premysla Otakara II. V 2. polovici 13. storočia kráľovskou stavebnou hutou v burgundskej ranej gotike, ovplyvnenej doznievajúcim románskym slohom. Z architektonického hľadiska je najcennejšou časťou chrámu kaplnka (krypta) sv. Kataríny, ktorá je zaklenutá ranogotickou trojdielnou rebrovou klenbou na jediný zväzkový centrálny pilier. Tento typ klenutia je najstarší svojho druhu (okolo roku 1260) v kontinentálnej časti Európy. V kaplnke sa dochovali hodnotné gotické nástenné maľby, ktoré boli vytvorené na začiatku 15. storočia počas vlády českého kráľa Václava IV. v štýle krásneho slohu. Pravdepodobne už od samého vzniku kaplnky, až do husitských vojen, bol jej priestor využívaný k uloženiu dnes iba čiastočne dochovaného súboru ostatkov svätých v podobe tzv. chrámovej pokladnice. Chrám bol vo svojej histórii poškodený mnohými požiarmi i plienením, po ktorých bol vždy nákladne opravovaný. Do súčasnej podoby bol puristicky upravený v pseudogotickom slohu architektom Jozefom Schulzom v rokoch 1876 – 1877 a Kamilom Hilbertom v rokoch 1903 – 1910.

 Chrámová zvonica (SK)

Bola postavená roku 1525 ako jedna z posledných gotických stavieb mesta. V roku 1570 ju renesančne prestaval vlašský stavebný majster Filip z Florencie. O sto rokov neskôr (1670) postihol zvonicu ničivý požiar, ktorému padli za obeť pôvodné zvony zavesené na spôsob vysokého točenia. Preto došlo z iniciatívy kouřimského dekana Karla Matyáša Kottecia v nasledujúcom roku k odliatiu nových zvonov a k ich opätovnému zaveseniu do polohy srdcom hore. Tento spôsob zavesenia zvonov je na českom území (mimo Kouřim) dochovaný iba v Rovensku pod Troskami. Do súčasnej podoby bola zvonica upravená v pseudogotickom slohu architektom Jozefom Mockerom v roku 1890.

 Arciděkanský chrám sv. Štěpána (CZ)

Patří mezi nejhodnotnější stavby středověké církevní architektury českých zemí a střední Evropy. Byl postaven z iniciativy českého krále Přemysla Otakara II. Ve 2. polovině 13. století královskou stavební hutí v burgundské rané gotice, ovlivněné doznívajícím románským slohem. Z architektonického hlediska je nejcennější částí chrámu kaple (krypta) sv. Kateřiny, která je zaklenuta raně-gotickou trojdílnou žebrovou klenbou na jediný svazkový centrální pilíř. Tento typ klenutí je nejstarším svého druhu (okolo roku 1260) v kontinentální části Evropy. V kapli se dochovaly hodnotné gotické nástěnné malby, které byly vytvořeny na počátku 15. století za vlády českého krále Václava IV. ve stylu krásného slohu. Pravděpodobně již od samého vzniku kaple, až do husitských válek, byl její prostor využíván k uložení dnes jen částečně dochovaného souboru ostatků svatých v podobě tzv. chrámové pokladnice. Chrám byl ve své historii poškozen mnoha požáry i pleněním, po kterých byl vždy nákladně opravován. Do současné podoby byl puristicky upraven v pseudogotickém slohu architektem Josefem Schulzem v letech 1876 – 1877 a Kamilem Hilbertem v letech 1903 – 1910.

           Chrámová zvonice (CZ)

Byla postavena roku 1525 jako jedna z posledních gotických staveb města. V roce 1570 ji renesančně přestavěl vlašský stavební mistr Filip z Florencie. O sto let později (1670) postihl zvonici ničivý požár, kterému padly za oběť původní zvony zavěšené po způsobu vysokého točení. Proto došlo z iniciativy kouřimského děkana Karla Matyáše Kottecia v následujícím roce k ulití nových zvonů a k jejich opětovnému zavěšení do polohy srdcem vzhůru. Tento způsob zavěšení zvonů je na našem území (mimo Kouřim) dochován pouze v Rovensku pod Troskami. Do současné podoby byla zvonice upravena v pseudogotickém slohu architektem Josefem Mockerem v roce 1890.

Chrám sv. Štefana s unikátnou zvonicou

 Kouřimské legendy

O protestantskej omši v chráme sv. Štefana. O zhýralom pátrovi a hrôzyplnej omši duchov. O bielej pani kouřimskej a vydesenej školáčke.

Porážka stavovského vojska na Bielej hore znamenala pre protestantských obyvateľov českých zemí iba dvojakú voľbu – buď zotrvajú a prestúpia na katolícku vieru, alebo si vyznanie ponechajú a odídu do exilu. V Kouřimi zostala spomienka na tieto chvíle zapísaná v kameni dodnes.

 O protestantské mši v chrámu sv. Štěpána

V Kouřimi se obracení protestantů na katolíky dařilo zejména děkanu Šimonu Kapihorskému, jehož působení zahájené důkladnou probírkou soukromých knihoven znamenalo, že se po dvou letech odhodlalo setrvat ve svém nekatolickém přesvědčení pouhých sedm občanů. Podle legendy se těchto sedm exulantů tajně sešlo před svým odchodem z vlasti ve zdejším chrámu sv. Štěpána, aby se s rodným městem rozloučili společnou protestantskou mší. Malá skupinka ozářena jen svitem několika voskovic prý nechala po odříkání modliteb i rozeznít zdejší varhany. Vroucně se tu pak všichni modlili za spásu českého státu. Jejich prosba byla tak úpěnlivá, že se vtiskla do prastarých chrámových kamenů, které její ozvěnu uchovaly až do dnešních dnů. V kraji se totiž vypráví, že za jasných nocí bývá v chrámu slyšet tlumený zvuk varhan a sbor modlících se hlasů.

Po bělohorské bitvě se v dříve protestantských městech objevili katoličtí knězi, kteří „po dobrém i po zlém“ obraceli protestantské ovečky na správnou cestu. V Kouřimi působil ve 30. letech 17. století jako děkan Vlach Bernard Zottines de Vegla. Jeho přítomnost je v kronikách zaznamenána jen řadou násilností a hříšných skutků. Byl krom jiného obviňován, že zplodil dvě nemanželské děti, které záhy zemřely za podivných okolností a Zottines je tajně pochoval v sakristii chrámu sv. Štěpána, že nechal své děvečce šít šněrovačku z kostelního ornátu, nebo když město obsadili vojáci, že s nimi jezdil po kraji, přepadával vesnice, loupil a zabíjel. Míra děkanových skutků se tak navršila, že ho roku 1633 nechal arcibiskup Harrach zatknout, zbavit úřadu a vyhnat ze země.

 O zhýralém páterovi a hrůzyplné mši duchů

Stalo se to prý o Dušičkách roku 1631. Bylo ještě před svítáním a kouřimský děkan Zottines hlasitě vyspával bujarou noční pitku. Tu náhle do jeho světnice vstoupil duch s fakulí a vyzýval ho, aby vstal a šel sloužit svatou mši. Že je již čas. Páter ho hrubě odbyl s tím, že on rozhoduje, kdy je čas na slovo boží. Duch tedy zmizel. Uběhla hodina a v děkanově komůrce se objevily přízraky dva. Třímaly louče a naléhaly na kněze, aby opustil lože a dal sezvánět na mši, neboť duše zemřelých netrpělivě čekají na rozhřešení. Zottines byl už vzteky bez sebe. Takové ráno ještě nezažil. A začal duchům lát slovy nevybíravými a nakonec je vyhodil i s loučemi. „Táhněte ke všem čertům!“ křičel za nimi.To už byl i na duchy silný truňk. Zavřenými dveřmi vešly do děkanova pokoje tři přízraky se světly, obstoupily jeho lože a hrubě se na něho obořily, že pokud nevstane, zle se mu povede. A to pomohlo. Zottines vstal, mlčky se oblékl a vydal se obklopen přízračným průvodem do chrámu sv. Štěpána. Když ale vystoupil na kamenné stupně vedoucí k chóru a ohlédl se, strnul hrůzou. Chrám byl plný rozezlených přízraků, které se po něm sápaly, trhaly jeho šat a pak ztýraly jeho dobře živené tělo. Zottines už myslil, že nadobro vypustí duši, když ho duchové pustili a pravili: „Mluv pravdu, kaž pravdu!“ a zmizeli. Polomrtvý páter se odpotácel do sakristie a začal se rychle oblékati k svátosti oltářní. Hned také přikázal zvonit ke mši. Věřící se záhy shromáždili ke pravidelné pobožnosti, a protože znali svého služebníka božího, nečekali žádná povzbudivá slova. Jaké bylo ale jejich překvapení, když místo obvyklých litanií o úrodnosti venušiných pahorků, uslyšeli kázání o tom, kolik duší má dnes skrze modlitby přijít ke spáse. Zottines dokonce přiznal, že byl od duchů zle zmrskán za svou neochotu a užaslým farníkům ukázal své zmučené tělo. Pak všechny horlivě vybízel k vroucím modlitbám a sám šel příkladem. Toho roku došly duše zemřelých svého pokoje, ale děkan Zottines se stejně nepolepšil. Brzy se vrátil k plnému korbelu a ženským přednostem až nakonec musel Kouřim opustit. Zůstalo po něm mnoho pijáckých historek, několik nemanželských dětí a jedna pověst o mši duchů.

Setkání s bílou paní je tradiční spíše na hradech či zámcích. V Kouřimi je prý možno se s tímto zjevením setkat i v kostele, což dokládá následující příběh z konce 19. století. Raně gotická krypta sv. Kateřiny pod chrámem sv. Štěpána postaveného v druhé polovině 13. století o níž je zde řeč, zřejmě nikdy nesloužila jako pohřebiště, ale spíše jako místo uložení svatých ostatků, o kterých se však už od husitských dob nic neví.

 O bílé paní kouřimské a vyděšené školačce

Dívčí škola stojící v těsném sousedství chrámu sv. Štěpána zvala onoho parného červnového rána školačky na další den perné výuky. Všechny kouřimské dívky proto mířily k jejím doširoka otevřeným dveřím a doufaly, že písemná kompozice slíbená řídícím učitelem nebude tak těžká, jak sliboval. Jedné z nich se ale vyhlídka na den strávený usilovným přemýšlením vůbec nelíbila a rozhodla se stát ze školačky záškolačkou.

Proto když míjela svatoštěpánský chrám a spatřila pootevřené dveře, neváhala a vklouzla dovnitř. Kostel byl prázdný a tichý. Dívka se bezradně rozhlížela a pak začala bezcílně bloumat mezi lavicemi a prohlížela si výzdobu stěn. Její kroky ji zavedly ke stupňům vedoucím do starodávné krypty svaté Kateřiny. Zvědavost přemohla dětský strach a malá záškolačka sestoupila dolů. Krypta byla prázdná okrouhlá místnost zalitá slunečním světlem, které sem dopadalo úzkými okny pod stropem a barvilo zlatem barokní sochy svatých na morovém oltáři mohutný sloup podepírající klenbu. Všude vládl majestátný klid a jen zvířený prach tančil ve slunečních paprscích. Náhle, jak mžiknutím oka, se uprostřed jeho víru zjevila pře dívkou paní oděná v bílém šatu. S úsměvem jí pokynula, aby přistoupila blíž k jedné ze stěn. Záškolačce, která si v tu chvíli přála být zase školačkou, zdřevěněly snad všechny svaly v těle a neschopna pohybu jen němě zírala na otvor, který se náhle objevil uprostřed oné zdi. V jeho příšeří bylo možno zahlédnou jakési úlomky dřeva, kostí i zlatě se lesknoucí předměty. Trvalo to snad jen okamžik, a pak, stejně náhle jako se objevil, přízrak bílé paní zmizel. Jen prach se dál točil ve slunečním svitu. Vyděšená dívka už na nic nečekala a vyrazila z krypty i kostela nejkratší cestou ven. Jak bezpečná a útulná jí náhle připadala její vlastní škola.

Když se později šli kouřimští na základě jejího zmateného vyprávění do krypty podívat, žádný otvor zde neobjevili. Přesto se ale začalo po městě říkat, že bílá paní ukázala dívce tajný úkryt, kde od středověku odpočívali vzácné ostatky svatých.

Hlavná loď chrámu sv. Štefana v Kouřimi